Jedno pozdní prosincové odpoledne, když jsem se vracel kolem chaty Ovčárny z procházky z Pradědu, jsem uviděl za Petrovými kameny sněžnou auru, vytvořenou ve větru valícími se oblaky sněhu a září někde za kopcem zapadajícího slunce. Měli jsme necelou hodinu do odjezdu autobusu a já se rozhodl, že si udělám ještě malý výlet vstříc nehostinné pustině...
